Oné tajemné noci plné čarovné moci se prý slétaly čarodějnice na kopcích a křižovatkách cest, aby se dohodly, jak rozmnožit strasti a bolesti lidské a zvířecí.
(Podívejte se na Goethova Fausta). Sv. Walpurga (nebo i Walburga) přes své nepříliš lahodně znějící jméno nebyla žádná čarodějnice, kterou převzalo křesťanství, jak jsem se docet v jakýchsi povrchních podkladech, ale noc se jmenuje podle ní v Německu a dalších zemích s katolickou tradicí, protože svatá Walpurga měla před zlými mocnostmi téhle noci chránit. Byla jeptiška, léčitelka, jedna z nejvzdělanějších osob své doby, představená Haidenheimského kláštera. Sv. Walpurga skutečně žila, je dokonce považována za první autorku, jak anglické, tak německé literatury. Narodila se v roce 710 jako dcera jednoho z anglických knížat, známého jako Sv. Richard. Její matka byla sestra Sv. Bonifáce, věrozvěsta německých zemí.
Od 11 let byla vychovávána v kláštere a připravována na svou pozdější úlohu v rozšifrování křesťanství v germánských zemích. I její oba bratři Willibad a Winibald patří mezi svaté a zakladatele německé církve. Právě o pouti svého bratra Winibalda do Palestiny napsala Walburga obsáhlou latinskou zprávu. Je oblíbenou svatou v Anglii, odkud pocházela, v Německu, ale i Belgii a Francii, kde je součástí nejen katolických oslav, ale vstoupila i do folklóru. Oslavy nocí čarodějnice jsou jeden z příkladu.
Proti zlé moci se lidé chránili právě pálením ohňů. Oheň očišťuje a plaší zlou moc, která miluje temnotu. Příprava ohňů byl vždycky úkol mladých, protože mládí je ještě čisté a zlá moc na ně nemůže. Proti zlým duchům se také střílelo z pušek, práskalo bičem, tlouklo do hrnců, zkrátka rámusilo se o sto šest. Chlévy a stavení se vykrápěly svěcenou vodou, kladly se kříže ze slámy na prahy nebo vysypávaly pískem... Jen si připomeňte popis této noci v Babičce Boženy Němcové: "Byl večer filipojakubský. Babička, když tříkrálovou křídou na všecky dveře-zvenku u stavení, u chlívku a kurníku tři kříže udělala, šla s dětmi na zámecký holý vrch.... Chasa začala výskat, každý uchvátil nasmolené koště, zapálil, a jak vysoko mohl, do povětří vymrštil, křiče:"Leť, čarodějnice, let!" Pak seřadili se a začali s hořícími pochodněmi tance provádět." Věřilo se, že když mladý pár přeskočí oheň, brzy se vezmou. V mnoha vesnicích se "tančilo do máje" a vyváděly se všelijaké skopičiny. " Pálení čarodějnic (Filipojakubská noc, Valpuržina noc nebo Beltine) jsou označení pro noc z 30. dubna na 1. května,kdy prý zlé síly vládly větší mocí než kdy jindy, tudíž byla pokládána za magickou.
Je to velmi starý a dodnes živý lidový svátek. Tuto noc se lidé schází u zapálených ohňů a slaví příchod jara a skutečně je tato noc jedním z největších pohanských svátků. O půlnoci měly nečisté a zlé síly moc škodit lidem, všichni také věřili například v otevírání různých jeskyní a podzemních slují, ve kterých se daly nalézt poklady. Aby se hledač pokladu dokázal před silami úspěšně bránit, musel mít při sobě květ z kapradí, svěcenou vodu a další předměty. Lidé věřili, že tuto noc se čarodějnice slétají na čarodějnický sabat, a bude jich plné nebe. Proto se této noci říká "noc čarodějnic". Na ochranu před čarodějnicemi, zlými duchy se na vyvýšených místech zapalovaly ohně (čarodějnice jsou výsledkem inkvizičních procesů). Postupem času se z těchto ohňů stával lidový zvyk „pálení čarodějnic“. Zapalovala se smolná košťata a vyhazovala se do výšky. Jinde se říkalo:"čarodějnici je možno srazit k zemi". Popel z těchto ohňů měl mít zvláštní moc pro zvýšení úrody. Někdy se rozhrnutým popelem vodil dobytek k zajištění plodnosti, jindy se přes oheň skákalo kvůli mládí a plodnosti.
Čarodějnice se před sabatem natíraly kouzelnými mastmi, s jejichž pomocí pak mohly na košťatech létat. Košťata bývala zhotovena z jasanového dřeva, vrbových a březových proutků. Při reji byla volena královna, která potom vládla celé hostině a tanci - "čarodějnickému kolu" – to se tančilo pozpátku. Nesměl chybět ani kotel plný různé havěti. Zvláště staré ženy bývaly často podezřívány, ze spojení s ďáblem a před uhranutím jimi se venkované bránili mnohýma praktikami: * před vrata domu i chlévu se pokládali narýpané drny, dříve, než mohla čarodějnice vstoupit dovnitř, musela všechna stébla přepočítat, což jí trvalo až do rána, a její moc pominula, nebo se stavení kropilo svěcenou vodou.Čarodějnice však nebyly jen zlé. Bývali to babky bylinkářky, které se vyznaly v tajích přírody. Věděly mnoho o působení rostlin, hub, kamenů, ale i barev a vůní. Ani tyto hodné "čarodějnice" to neměly lehké. Většina z nich se ve středověku stala obětí "honu na čarodějnice". Také tyto pravdivé události byli zachyceny na filmové plátno v českém filmu Kladivo na Čarodějnice od Václava Kaplického z roku 1963 v němž se události vyvíjeli asi takto. V šumperském děkanství sídlil děkan Kryštof Lautner, který měl za kuchařku mladou dívku Zuzanu Voglickou.
Děkan ji měl velmi rád, jako vlastní dceru a bral ji všude s sebou a to později mělo negativní vliv na jeho osud. Vše začalo tím, že žebračka Maryna Schuchová chtěla ukrást svěcenou hostii z místního kostela pro svoji přítelkyni. Ta jí řekla, že potřebuje svěcenou hostii, aby jí kráva dojila. Zato ji slíbila mouku na lívance. Žebračka měla hlad, a proto souhlasila. Nebylo to tedy žádné čarodějnictví, ale nevědomost a snaha najíst se. Byla u tohoto chycena farářem Schmidtem a uvězněna v losinském zámku.Farář Schmidt se řadil mezi náboženské fanatiky a ve všem viděl čarodějnictví. Na zámek bylo svoláno panstvo, jež mělo rozhodnout, co se s žebračkou učiní. Schmidt navrhl olomouckého advokáta pana Bobliga, který byl povolán jako inkvizitor v čarodějnických procesech. Ten měl ještěpomocníka, hrbatého Ignáce, který byl všem odporný. Inkvizitor Boblig začal vyslýchat žebračku, která nechtě usvědčila také svoji kamarádku Groerku a Davidovou. Boblig u nich začal nejprve s výslechy, potom ale přišla na řadu tortůra (mučení), i když obžalované neustále tvrdily, že nejsou čarodějnice. Boblig chtěl získat pouze bohatství, nezáleželo mu totiž na spravedlnosti procesu, proto chtěl, aby tyto procesy byly co nejdelší aby z toho utržila nejvíc jeho kapsa. Proto dával uvrhnout do žaláře další šumperské, losinské a vernířovické občany. Děkan Lautner viděl, jaké zlo Boblig páchá, a jako jediný měl odvahu zajet za olomouckým biskupem, aby mu řekl, jak si počíná Boblig i se svým druhem Ignácem. Nevěděl však, že na biskupství jsou na něm domluvení a že ho chtějí také dostat za mříže. U biskupa Lautner nepořídil, a proto odjel zpět do Šumperka. Mezitím se Bobligovi v mukách tortůry přiznaly obžalované k tomu, že Lautner je jejich druhem v čarodějnictví.
Tyto výpovědi poslal Boblig na biskupství a tam se definitivně rozhodlo o Lautnerově uvěznění. Ještě předtím uvěznili Zuzanu se stejným obžalováním. Když to děkan zjistil, onemocněl. Náhle dostal pozvání od svého přítele, mohelnického děkana Winklera na posvícení. Lautner nabídku přijal a jel do Mohelnice. Jenže vše byla léčka. V Mohelnici byl ale zatčen a následně uvězněn. Mezitím byla provedena exekuce(upálení za živa), při níž upálili i Zuzanu Voglickou a jiné měšťanky a měšťany. Lautner byl zdrcen ze zrady svého přítele Winklera, kterého znal už od dětství, ale také ze smrti Zuzany. Boblig začal děkana vyslýchat. Ten však měl silnou vůli a nepřiznal se. Začal jej tedy tedy mučit. Byla mu sdělena žaloba, že bude potrestán smrtí upálením. Ještě před smrtí byl světícím biskupem odsvěcen a poté na Šibeničním vrchu upálen. Císař nakonec Bobliga odvolal, protože on sám nevěřil v pravdivost výpovědí osob přiznaných u mučení. Zvyky a tradice českých vesnic vychází přímo z pohanství, oslavy přírody jsou ale silně ovlivněny křesťanstvím, které se snaží pohanství vykořenit. Podobný svátek se slaví v mnoha jiných evropských zemích (Skotsko, Irsko, Wales, Švédsko, Finsko, Polsko, Německo, Rakousko).