Kraje a regiony se od sebe vždy odlišovaly svými tradicemi i životním stylem. Měly svá nářečí, zvyky, kroje, písničky, tance i způsob stavby obydlí. Naše doba není takovým odlišnostem příliš nakloněna a tak mnohé z těchto tradic zanikly.

Naštěstí se mezi námi najdou různí vědci, národo­pisci nebo třeba učitelé, kteří zvyky a obyčeje našich předků písemně i ob­razově zdokumentovali.Nářečí, kterým mluvili a občas dodnes mluví obyvatelé na Jevíčsku, patří do čtvrté skupiny podřečí hanáckých. Od hanáčtiny se tento dialekt liší hlavně přisouváním hlásky vah před slovo (okno - vokno, obilí - vobili, utekl - hotekl). Od spisovné češtiny se malohanáčtina odlišuje např. dává­ním ó místo dvojhlásky ou (dlouho - dlóho), dále pak vyslovováním u místo o (kopa - kupa), a naopak o místo u (musel - mosel).

Přídavná jména, kon­čící na ý, se u nás vyslovují s koncovkou é (černý pes - černé pes), spisovná koncovka é se zase mění na y (zelené auto - zeleny auto). Podobných změn je samozřejmě mnohem víc a nejen ve změně hlásek, nýbrž také v celých slovech: rané brambory - skory zemsky, švestky - kadlátke, ano - ja, postel - lužko, ručník - hotirák, a podobně. Zvyky a obyčeje, které kdysi představovaly společenský život u nás na venkově, z velké části vymizely. Zachovala se např. mikulášská pochůz­ka, Vánoce a Velikonoce. O sv. Štěpánu a Třech králích se u nás dříve koledovalo.

Na smrtnou neděli se chodívalo pochovávat nebo pálit smrtku (zimu).
Oblíbené byly rovněž poutě. Chodilo se hlavně do Jaroměřic na Kalvárii, dále pak do Suchdola u Konice, na sv. Kopeček, na Vranov u Ada­mova i do Maria Zel!. Poutníci chodívali pěšky a noci trávili např. ve sto­dolách. Jaroměřická pouť zůstala oblíbená dodnes. Mimo jiné se slaví také pouť v Biskupicích, i když není zdaleka tak velkolepá jako ta jaroměřická. Jednou z tradic, které byly v Biskupicích obnoveny, jsou masopustní ostatky. Dřívější masopust byl však mnohem veselejší a delší. Veselilo se většinou až do středy, přičemž v pondělí a v úterý se chodilo po vsi s hud­bou a u každého domu se tancovalo a podávalo pití. Večer byla tancovačka. Ve středu se účastníci přestrojili za všelijaké maškary, chodili po dědině a sbírali vejce.
Hospodyně ve středu napekly velké množství koblih, které pak rozdávaly všem přítomným. Masopust býval zkrátka velmi vyčerpáva­jící tradicí. Před několika desítkami let se u nás slavení ostatků obnovilo. Několik týdnů před velikonocemi, většinou v únoru, se v sobotu sejdou maškary, které navštěvují jednotlivé domy v Biskupicích a na ZálesÍ. Maškary s hu­debním doprovodem zvou místní obyvatele na večerní zábavu, kdy se bude před půlnocí "pochovávat basa". Přitom se hojně popíjí a pojídají se různé lahůdky včetně nezbytných koblih. Večer je tancovačka, která vyvrcho­lí "pohřbem". Basa v rakvi je pochována za přítomnosti "faráře", který předříkává obřadní řeč. Po tomto aktu probíhá opět zábava. Nejvýznamnější událostí bývala u nás svatba. Velké svatby trvaly po celý týden. V neděli před obřadem se peklo, v pondělí se snášely dary budoucím novomanželům. Samotná svatba se konala většinou v úterý. Hostiny po oddavkách se pořádaly nejprve tam, odkud se provdala nevěsta nebo ženil chlapec. Ve středu se slavilo v místě, kam se dívka přivda1a nebo ženich přiženil.

Ten den přivezly ženy novomanželce výbavu, za kterou dostaly zdobený koláč. Ve čtvrtek se veseli1i mládenci s družičkami a ostat­ními svatebními hosty. V pátek se chasa rozcházela. Neděle byly vyhrazeny hostinám, na které byli zváni přátelé ze strany ženichovy, další neděli se oslavovalo u ženicha s nevěstinými přáteli. Před obřadem prosili snoubenci o požehnání. Po odchodu z chalupy byli "zalíkováni". Jakási nedbale oblečená žena s dítětem tam naříkala, že má se ženichem dítě a že jí v jejím velkém žalu pomůže jen výkupné.

Tento starý zvyk se v Biskupicích obnovil před několika lety. Dnes je svatební průvod, jedoucí auty, zastaven nataženou šňůrou a všelijak přestrojenými kamarády snoubenců, nechybí zde ani falešná nevěsta, která je prý kvůli ženichovi v požehnaném stavu. Na budoucí matku se vybírá od svatebčanů výkupné, které se později odevzdá ženichovi. Mezitím mládež hojně nabízí svatebním hostům občerstvení v podobě alkoholu. Poté může svatební ko­lona pokračovat v plánované cestě. Každý správný ženich uspořádá pro své kamarády týden před svatbou rozloučení se svobodou, které se u nás říká 1ó1ačka. Na tuto oblíbenou akci opatří budoucí novomanžel točené pivo, klobásy, guláš a jiné lahůdky. V zimních večerech se u nás dráva10 peří, někde se i předlo.
Na tyto akce se scházely ženy i mládež a aby se nenudily, vypravovaly si různé historky, pohádky i zkušenosti. Často se také zpívalo. Zakončení draní (doděrek) mívalo vnostnější podobu. Na tuto příležitost se pekly koláče a vařilo se. Do poloviny 19. století se v našem kraji nosil také kroj. Přestože se částečně lišil od obce k obci, celkový ráz měl přibližně stejný. Nejspodnější částí ženského kroje byl rubáš. Přes něj se oblékaly rukávce, které byly hustě nabírané a měly úzkou výšivku. Sukně a kordulka byly z kašmíru černé, fialové, modré nebo zelené barvy. Sukně byla dlouhá až do půli lýtek a částečně ji kryla zástěra. Na hlavě mívaly ženy i dívky tištěný lipský šá­tek. U nás bývaly šátky často výrazně červené. Přes těsně obepnutou hrud' nosily ženy zkřížený bílý plátěný šátek.

Střevíce byly nízké s červenými podpatky. Mužský kroj byl velmi prostý. Košile měla přehnutý límec a byla zdo­bena bílou nebo modročervenou výšivkou. Vesta měla tmavozelenou nebo černou barvu s drobnými výšivkami. Kalhoty se nosívaly z kůže nažloutlé barvy a výšivka na nich byla zelená. Nejozdobnější částí kroje byl pás. Jednalo se o široký pruh tmavé kůže s červenou a bílou výšivkou. Muži nosívali vysoké boty, holínky. Krojů bývalo několik druhů. Ty sváteční se oblékaly hlavně na svatbu a poté každou neděli do kostela. Takový kroj musel vydržet po celý život a často skončil se svým majitelem v hrobě.
Každý kraj i každá obec mají své písničky, říkadla i zpěvy. Z Biskupic pochází následující:

Máš děvečko kráso, skové)o do časo. Jak)o pozbodeš, mět)o nebodeš.

Jako polni kviti, ve dne v noce sviti, a jak ovadne, do vode spadne.

A tak te děvečko, v ružovym věnečko, take ovadneš, do vode spadneš.

Někteří z nás si určitě pamatují všelijaká říkadla, která nás učili naši blízcí, např.:

Šla babička do Jevička, potkala tam cvrčka, cvrček se dal do babičke, bela z toho pračka.

Hop, hop, hopsasa, koza nemá vocasa, jenom malé kósinek, co zakreje kominek.


Na Libštejně se při lidových zábavách tancovala oblíbená "ocóra­ná". Tanec měl mazurkové tempo a tancoval ho vždy jeden muž a dvě ženy. Naposledy mohli lidé vidět tuto podívanou v roce 1970, v podání Ferdinanda a Marie Zacpalových a Marie Přichystalové. Text se nám bo­huželnedochoval. Co se týká staveb v naší obci, je zde patrný typ ulicový, lišící se od typu řadového (německý typ, např. Chornice). Hanácká dispozice, podle níž se stavělo, má prastarý slovanský původ. Jejím jádrem bylajizba do ulice a ku­chyň do dvora. Kolmo ke komorám byly připojeny chlévy s malou stodůl­kou. Vepřín byl roubený samostatně a stával poblíž hnojiště. Od minulého století byly stavěny samostatně rovněž stodoly, které přirozeně uzavíraly hospodářské prostory.

V té době se také začalo stavět z kamene a cihel. Tato opatření měla zabránit případným požárům. V minulých stoletích bývalo zvykem malovat nabílené štíty, přičemž převládala hlavně červená barva. Ti spávaly na peci a ty dospělejší, co už mohly chodit k muzice, lehávaly na lavici. Vedle pece stávala malovaná truhla, do níž se ukládalo šatstvo. K sednici přiléhala černá kuchyně, vybavená policí s nádobím. Zde se na otevřeném ohništi vařívalo. V síni bývaly schody na hůru (půdu).Uniformita lidových staveb postupně zanikala, stejně jako mizely různé zvyky a obyčeje.

Některé tradice se dochovaly, jiné se obnovovaly a občas vznikaly i nové. K těm, které se nám dochovaly dodnes, patří např. kácení máje na ZálesÍ. Jakjiž bylo uvedeno, byly obnoveny některé akce jako ma­sopustní ostatky nebo zalíkování při svatbách. Nově vznikl nedávno každo­roční turnaj v malé kopané, který se koná většinou u příležitosti biskupické pato tradice se dochovala do roku 1840.Uvnitř v jizbě (sednici) to bylo rovněž zajímavé. Stěny byly bíle omít­nuty, strop býval trámový. V koutě se nacházela velká chlebová pec, kolem níž byly lavice. Menší děoutě. Mladičkou tradicí je u nás "Biskupické kaléšek", celodenní kulturní a společenská akce, spojená s ochutnávkou slivovice obou pálenic.My rodáci si můžeme přát jedno, aby všechny naše dochované tradi­ce přežívaly i nadále a aby našim spoluobčanům přinášely radost, zábavu a veselou mysl.


Pozvánka na akci

logolaro

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením webu vyjadřujete souhlas s používáním souborů cookie, Podmínekpoužití použití a zásad ochrany osobních údajů.